Celý život jsem byla
zvyklá mít okolo sebe
zvířátka. U
rodičů jsme vždycky měli kočku, holuby, králíky,
nutrie, pejsky. Když moji rodiče
ztratili černého německého ovčáka
Satana, žila s námi pak kolie Sabó.
Tahle
miloučká
fenka jednou způsobně seděla na chodníku a čekala na
nás. Viděla jsem na
vlastní oči, jak kolem jelo auto a schválně, z
jakési nepochopitelné hrubé
zlomyslnosti a nevole, kolii tvrdě nabralo blatníkem. Už se
z úrazu chudinka
nevzpamatovala a zemřela. Byla to pro naši rodinu
velká bolest. Pohřbili jsme
ji na zahradě. Pak jsme měli ještě jednu kolii
téhož jména - Sabó.
Když
se moji rodiče přestěhovali do Prahy,
pořídili si teriéry. Jeden z teriérů
dost proháněl slepice. To silně vadilo
jednomu sousedovi. Když se nám jednoho dne teriér
nevrátil, měli jsme dojem, že
on má za tím prsty. Zlí
lidé se postarali o zlikvidování
tohoto pejska.
Jeden
pes mé rodiče přežil. Vzala si ho,
chudáčka „pohrobka", moje sestřička
Evelína. Žije u ní spokojeně dodnes.
Štefan
i já bychom
si pejska moc rádi pořídili. V
současné době by to ale nebylo zodpovědné, když
jsme díky Štefanově nabitému programu
na cestách i měsíc, dva.
Pes
by trpěl naší
nepřítomností a nám by se
také stýskalo. Lety z kontinentu na kontinent
psům
nesvědčí, velmi špatně to podle
odborníků snášejí.
Čili by nebylo řešením ani
to, kdybychom ho brali s sebou a měli ho v hotelu. Bylo by to pro něho
příliš
traumatizující.
Štefan
je psí táta,
pejsky je posedlý. Je zajímavé, že
všichni psi jeho náklonnost okamžitě
vycítí
a vrhají se k němu s radostným zájmem
a vstřícností, jako ti milí
haskyové, o
kterých vyprávěl. Hned se za ním
automaticky hrnou. Mají pro to „čuch"
nebo jak se říká „čuchometrii". Co my,
lidi, víme, o zvířecím
vnímání, o
jejich duši. Můžeme se od nich učit, jsme-li dost
pozorní.
