Myslela
jsem, že knížku o sobě napíšu daleko
později. Podobně jsem přemýšlela ještě
před pěti lety, ale ve chvíli, kdy se radikálně
změnil můj způsob života - kdy
jsem poznala Štefana – se proměnil také
můj „memoárový“
názor. Chtěla bych
všechno odžité, co bylo předtím,
ještě zachytit. Než to prostě zapomenu…
Zatím
se
přese mne převalila strašná spousta
věcí, sladkých i hořkých, a
stojí snad za
pokus zkusit, zda tenhle příběh bude někoho
zajímat. Moje přesýpací hodiny
dosypaly písek do kulatého poločasu –
ale já roky se Štefanem
přijímám jako
svůj „druhý“ život.
Nejraději
bych totiž po svém dětství, těsně
předtím, než jsem poprvé těžce onemocněla,
navázala na své dnešní
období – „nadstavila“ nit
svých dní rovnou se Štefanem.
Jsem
optimistka a věci, které jsou třeba
nepříjemné a které by mne zatěžovaly
nebo
bolely, moje hlava velmi úspěšně
zapomíná. Nepamatuji si třeba sedm let života
a vůbec mi to nevadí…
