4.Anička
a Hubert ve vodní říši
píseň: V
širé moře
Anička, Hubert a jejich přítel velbloud
putovali za kloboukem, sami už ani nevěděli jak dlouho, ale po klobouku
nikde ani vidu ani slechu. Všichni už měli velikou
žízeň. Takovou měli všichni žízeň, že
když konečně dojeli k vodě, nevěděli ani, jestli se jim ta voda jenom
nezdá.
"Nechoďte daleko!" volá na děti jejich velký
přítel velbloud.
"To snad kape z nějakého skleněného stromku."
"Řekl bych, že spíš z vodotrysku."
"Ale vždyť my jsme ve vodě."
"Já vidím rybky! Vidíte taky rybky?"
"Držte se mě, držte se mě!"
A skutečně, bylo to najednou, jako by byli v nějaké
ohromné nádobě v nějakém
ohromném akváriu, kde všechno kolem
nich plavalo.
"Ach, já vidím tři ohromné ryby!"
"Jsou to ryby, ale jsou to také holčičky a mají
krásné oči!" pravil Hubert a Anička si s rybkami
chtěla hrát. A najednou byla kolem taková tma a
potom hned zas takové světlo, že Anička musela na
chvíli zavřít oči. A když Anička oči znovu
otevřela, bylo kolem ní sto a tisíc Hubertů, sto
a tisíc Aniček a všichni jakoby si z oka vypadli.
"Jsme v bludišti! Jsme v zrcadlové
síni."
"Kde jste, Huberte?"
"Kde jste, Aničko?"
"Váš klobouk!" zvolala Anička!
"Hihihi…" Slaměných klobouků bylo kolem Aničky a
Huberta čím dál, tím víc.
Ale jsou to rybky nebo klobouky?
"Ach, nemohu klobouk chytit!"
"Už ho mám… Nemám, mám,
nemám, mám, nemám…"
"Dejte mi můj klobouk!"
"Hihihi…"
"Dejte Hubertovi jeho klobouk! Dejte mu klobouk! Dejte nám
klobouk!"
"Hihihi…"
"Pozor! Zapletete se!" A tak se do nastražené pasti nakonec
chytily ryby samy. Bludiště se ztratilo, ale vody
neubývalo. A děti už umdlévaly.
"Huberte! Aničko!"
"Jsme zachráněni!" A tak všechno dobře dopadlo a
Anička s Hubertem se dokonce dozvěděli i to, nač má velbloud
kapsičku. Jen ten klobouk jim pořád ještě
scházel. Ale všichni byli tak unaveni, že na
místě rázem usnuli. Spala Anička, spal Hubert,
spal i velbloud. Jen měsíc zpíval…