3. Anička a Hubert v zemi mouřenínů
píseň: Jsem koráb pouště

Nový Aniččin a Hubertův kamarád splnil skutečně svůj slib a přivezl děti mezi své bratry do země mouřenínů: "Hosté přijeli, hosté přijeli!"
"Pěkně vás vítáme v naší kamenné zemi," klaněl se nejstarší bratr mouřenín. A všichni se ukláněli, ukláněla se Anička, ukláněl se Hubert, uklánělo se deset bratrů mouřenínů. Nejmladší mouřenín se konečně dostal ke slovu a vyprávěl ostatním Hubertovy trampoty s kloboukem.

"Ale to je maličkost," řekl nejstarší bratr. "Slaměný klobouk vypěstujeme tak, jako vypěstujeme ostatní květiny." "Hurrá, hurrá, hurrá!"
"Do práce, bratři, do práce!"
"Země je úrodná a tvá vrchu tát má. Když se radujeme, když se radujeme, dá nám vše, co chceme, dá nám vše co chceme, dá nám vše, co chceme."
"Ale proč asi černí bratři čichají ke křenu?" Protože každá slza je semínko jedné zázračné květiny s libou vůni. A nejstarší mouřenín jim vyprávěl, jak všichni bratři pracují, aby jednoho dne v jejich zemi už nebyly žádné skály, ale jen samé voňavé květiny.

Je pravda, že rozstrouhaný křen velice účinkoval. Každá květina byla jiná a vonělo to, až se z toho Aničce hlava točila.
”Ejhle čertík trkavý, co má dva růžky, hází hlavou a voní po jahodách. Krajka stužkonosá, která voní jako skříň se svatebními šaty. Čebuk střapatý, ten dýmá a voní po tabáku, zatímco mušle holohlavá voní po mořské soli, a otevřhuba bělostný… otevřhuba bělostný, ten prosím… ten prosím, voní prosím po hořkých mandlích."
A tohle je konečně klobouk slaměný, který vypadá úplně jako Hubertův ztracený klobouk!

"Sláva, sláva!" Anička tleskala a mouřenínové se radovali.
"Proč se mi klobouk rozpadl?" naříkal Hubert a Anička neměla daleko od pláče.
"Když jsme vám nemohli dát klobouk, dáme vám na cestu našeho velkého přítele, velblouda s kapsičkou na hřbetě. On vám ztracený klobouk pomůže hledat."
"Na shledanou!" volaly děti.
"Hodně štěstí! A nezapomeňte na kapsičku," volali za dětmi mouřenínové.
A velbloud si zpíval…

Předchozí (2/7) - Další (4/7)