2.Anička
a Hubert
seznámili s mouřeníny
píseň: Zlaté
kapličky
Hubert jakoby nic vodil dál Aničku Prahou, ale Aničce to
nedalo a stále ještě musela myslet na Hubertův
ztracený klobouk. Teprve když se zastavili před
výlohou hračkářského krámu,
rázem na klobouk zapomněla. To bylo věcí k
vidění. Anička nevěděla, na co se dívat
dříve.
"Váš klobouk!"
"Můj klobouk!"
Ano, byl to Hubertův klobouk! To, co měl ten podivný
kouzelník najednou na hlavě, byl docela určitě Hubertův
ztracený klobouk. Ale to už byli Anička s Hubertem z ulice a
z náměstí docela pryč.
"Ale co to?" vyjekla Anička.
"Ohó," podivil se Hubert. Ale to už byli Anička i Hubert
vysoko, vysoko, jako kdyby někde mezi nebem a zemí. Vonělo
to tam jako louka v horkém létě. A bylo tam
krásně! Ale kdepak to jen asi byli? A kdopak asi ta
křesílka poslal? A kam to všichni jeli?
Nebyla to však ani louka ani léto, co to tak
vonělo. Byla to sama voňavá říše
loutek, kde se Anička Skřítek a Slaměný Hubert
najednou ocitli.
"Nechte můj klobouk! Nechte můj klobouk! Nechte můj klobouk!"
"Enyky-benyky, ztratil jsem knoflíky."
"Achich ach!"
"Achich ach!"
"Hapčí! Já a mojí bratří
vám pomůžeme!" Anička se nestačila divit, co je to za
podivný vlak, ale malý mouřenín dětem
vysvětlil, že to je zvláštní
zábavný rychlík, který je
doveze k jeho bratrům do země mouřenínů.
"Honem za kloboukem! Už jste někdy nastoupili do krabice? Nastupovat,
nastupovat! Cesta je volná. Však my klobouk
dohoníme!
”Dohoníme! Dohoníme!"
A vodotrysky zpívaly dětem na cestu…
